Středa 13. srpna 2008

Mám totálně rozhozený režim.

Ke snídani hledám marmeládu, po obědě si meju talíř, popíjím horkou šťávu místo čaje. Asi 10x denně otevírám stránky expedičního blogu. Prohlížím si svoje fotky a vzpomínám neustále.

Hledám způsoby, jak se odreagovat a přestat podléhat Úpicitidě, protože ta už dosáhla maxima.

Žil jsem s expou a teď si připadám jako kousíček puzzle, který někdo vyrval z celku a on teď musí dlouze čekat, než jej zase někdo navrátí zpět.

Ale protože po klesání následuje kopec a po kopci spád, vím, že se to bude zase lepší. Né úplně, ale na snesitelné úrovni ano.

PŘIPADÁ MI, ŽE SI PŘIPADÁM, ŽE MI PŘIPADÁ, ŽE SI PŘIPADÁM, JAKO NĚKDO, KOMU DOŠLA PLNÁ TAŠKA HULENÍ. Jako feťák, co vyprázdnil dříve plnou tašku hulení (ne, že bych věděl, jaké to je) a teď má absťák (to taky neznám).

Mělo by se založit centrum pro léčení Úpicitidy. Něco jako sanatorium pro drogově závyslé. Jenže lék bude k dispozici až za rok, takže by to moc nepomohlo.

Mám tady jinou oblohu. Stejné hvězdy, stejné MHV, ale přesto jinou. Chybí ji somety, stany a vosy u jídla a vůbec zde chybí celá Úpice a chybíte tu vy.

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášení »

« Sběrač ‘08 :: Expo, expo, vrať se zpět. »