Letošní expedice se mi opravdu líbila. Aby bylo jasno, to neříkám jen proto, že mám tu čest napsat úvodník ke Sběrači. Janáka a Karase jsem dentisticky stigmatizoval, takže proti mému literárnímu zápalu celkem nic nenamítali. Ne, pro svou radost mám delikátnější, ba přímo labužnické důvody.

Uznejte sami – co může být pro upíra větší potěšení, než být pozván na hostinu o sedmdesáti chodech? Přípravu jsem nepodcenil. Přihlášku jsem podal včas. Kresbu Měsíce jsem provedl krví čerstvě zakousnuté panny na kůži staženou se sedmiměsíčního koloucha. V okultním klubu, do něhož docházejí mí astrologicky vzdělaní přátelé z vysokých akademických kruhů, jsem posbíral podpisy a doporučení. A především, odečetl jsem od svého věku svou oblíbenou transylvánskou konstantu 666, abych se dostal do limitu. A byl jsem přijat.

V Úpici jsem prožil asi nejkrásnější prázdniny své smrti. Každý den výběrová strava z mladého, šťavnatého, bezbranného masa. Jen ten plešatý dědula, co pořád posedával s notebookem, už byl trochu suchý. Ale já nejsem fajnovka. Nejlepší na tom stejně byla ta legrace, co si při tom našinec užil. Ten k smrti vyděšený pohled v očích mladých panen! Nebo ten hloupoučký naivní mládenec, který usnul na vodárně! Ani se nevzbudil, když jsem ho vítal do světa nemrtvých.

Ale ze všeho nejvíc jsem si užil s Janou Adamcovou. Byl to důstojný soupeř, hoden mého intelektu. Těžký oříšek, pořád vysedávala na Slunci a obklopovala se celou armádou patolízalů. Avšak já jsem je potichu systematicky zlikvidoval a jaké bylo překvapení, když ani přelidněná místnost jí neposkytla ochranu před mým přímo ďábelským útokem! Co bych dal za to, kdyby její užaslý pohled stihlo zachytit oko všetečného fotoaparátu. Nechal bych si to zarámovat. Koneckonců, byla by to její poslední podobizna.

Tak tedy, děkuji za pozvání, bylo to opravdu moc dobré! Příští rok se určitě zase potkáme. Poznáte mě snadno. Přijedu černou sanitkou.